Únor 2013

než mi zabere acylpirin

17. února 2013 v 1:23 | Zelená kachna se svítícím broukem na hlavě
Ve skutečnosti je to všude stejné.
Babičky a dědečkové okopávají své záhonky a ty se ztrácíš mezi laťkami jejich plotů.
Ploty a branky.
Jsou zelené, žluté, červené. Nebo je alespoň vidět, že dříve byly.
Pamatuješ si svou houpačku. Měla žluté a červené kuličky po stranách.
Byla jsi tak maličká, že tě unesl chatrný věšák na prádlo.
Houpala ses.
Houpala ses výš a výš a dohlédla jsi na pole naproti babiččině domu.
Bylo zlaté a zelené a už tehdy ti připomínalo krajinu na starých pohlednicích.
Jediné, co je odlišovalo, bylo elektrické vedení, které protínalo blankytnou oblohu.
Bylo to nádherné.
Dnes si tu vystavěli domy snobové.
A ty se koukáš na jejich hnusné domy pokaždé, když si čistíš zuby.
Pamatuješ si vůni dědečkovy dílny.
Pamatuješ si staré knihy a dětské seriály.
Pamatuješ si to.
Ta nejjemnější kůže poskládaná do záhybů a unavené oči.
Vzali si její peníze. Vzali si její šperky. Její oblečení - ale jen to pěkné.
To ostatní nikdo nechce.
To ostatní nikoho nezajímá.
Na jejím nočním stolku pořád ještě stojí tvá fotografie.
Tvůj roztomilý růžovoučký obličej zírá z její peněženky.
V té peněžence zůstaly už jen staré jízdenky a účtenky za levné potraviny.
Jelení lůj a zrcátko.
Více či méně dořešené křížovky a sudoku.
A vůni laskavé čistoty přebila nemilosrdná dezinfekce.
Hnus a nemocnice.
Umírání a odporná paruka.
Nikdy nezapomeneš na vůni její spíže a to, že všechny zavařeniny a cukrovinky PRO TEBE tam budou hnít.
Kolik z nich jsou hruškové kompoty s barevnými kousíčky želé?
Nezajímá mě to, říká tvůj ksicht a usmívá se a je olemovaný copánky.
Ale teď už jsi jiná, nebo ne?
Vlhnou ti oči a máš strach.
Protože víš, že budeš sama.
Stojíš někde v té tmě uprostřed polí a sápeš se po světle vzdálených měst.
Ale moc dobře víš, že ti pomůže až ráno.
Můžeš zničit věci, které jsi od nich dostala. Všechny ty papíry a pastelky. Rodinná alba. Můžeš se připravit.
Nemůžeš ale smazat ani jednu sekundu svého života.
Ani jeden milimetr sebe.
Ve skutečnosti budeš jen sedět a pozorovat, jak se všem kolem tebe prohlubují vrásky.
Cítíš ty slzy? Tak pálivé byly, když tě poprvé nechali samotnou ve školce.
Řeže tě v krku a nic nevidíš.
A všechno je slané.
Opouštějí tě.
Jsi jedním z těch posedů, drahoušku.
Vždycky budeš.